Je nutné učit bilaterální dýchání v kraulu?

Autorský rozbor argumentu Garyho Halla Sr. (The Race Club). Myšlenky a stanovisko jsou jeho; text je zpracován česky.

Hall vychází z jednoduchého pozorování: když sledujete špičkové kraulaře, jen málokdo z nich během závodu dýchá na obě strany. To ho vede k otázce, jestli má smysl učit to plošně mladé plavce — a hlavně proč. Postupně bere jeden obvyklý důvod za druhým.

Kvůli rovnováze?

Hall namítá, že není jasné, rovnováha čeho. Ve vodě plavec díky vztlaku a hustotě vody váží skoro nic a „nemá kam spadnout“ — klasická představa rovnováhy jako na souši tu neplatí. Určitá propulzní symetrie potřeba je (kdyby veškerý pohon šel jen z jedné strany osy těla, plavec by uhýbal stranou), jenže stranu nádechu to podle něj zásadně neovlivní. Tenhle argument tedy neobstojí.

Kvůli symetrickému rozvoji síly?

Slyší se, že jednostranné dýchání vede k nerovnoměrnému zatížení. Hall to obrací: kdyby plavci táhli nebo kopali silněji na straně nádechu, viděli bychom u elity asymetrickou sílu paží — protože téměř všichni dýchají jen na jednu stranu. Nic takového ale nepozorujeme.

Kvůli ochraně ramene?

Zvyšuje jednostranné dýchání zátěž ramene a riziko zranění? Hall říká, že pro to nezná data. Problémy s ramenem jsou u plavců časté, ale bývají oboustranné, ne na jedné straně. A i když bolí jedno rameno, otázka je, zda za to může strana nádechu, nebo spíš chybná mechanika záběru či něco jiného.

Kvůli přehledu o soupeřích?

Aby plavec viděl pole na obě strany? V bazénu podle Halla spíš ne — většina trenérů chce, aby se závodník soustředil na to své, ne aby pokukoval po ostatních. Jinak je to v otevřené vodě: tam schopnost dýchat na obě strany smysl dává, protože podmínky (vlny, slunce, soupeři) můžou nádech na jednu stranu ztížit. To je ale jiná situace než dráha v bazénu.

A hlavní háček: hypoxický efekt

Tady je Hallův nejsilnější argument. Bilaterální vzor 1:3 znamená jeden nádech na tři záběry. Při závodní záběrové frekvenci kolem 90 záběrů za minutu to vychází na pouhých 30 nádechů za minutu. Jenže u vytrvalostní zátěže trvající 2 minuty a déle, kde energii dodává hlavně aerobní systém, je fyziologicky přirozená dechová frekvence kolem 50–60 nádechů za minutu — tedy skoro dech každou sekundu.

Dýchat výrazně pomaleji podle Halla nedodá dost kyslíku a neodvede dost CO₂. Na dostatečně dlouhé trati proto plavec dýchající bilaterálně nakonec zpomalí — tělo si sníží nároky, aby je srovnalo s pomalejším přísunem kyslíku. Na tratích 200 m a delších tedy vzor 1:3 pracuje proti plavci.

Co Hall doporučuje místo toho

Když v Race Clubu učí dýchání, často zjistí, že plavec plave líp a rychleji s nádechem na jednu konkrétní stranu — ať už kvůli lepší mechanice záběru (větší propulze), menšímu odporu, nebo obojímu. První úkol je tedy najít, na které straně je nádech pro daného plavce lepší.

Dál Hall učí nádech s nízkým profilem: temeno hlavy míří stále dopředu, hlava se jen otočí, čímž vzniká co nejmenší nárůst frontálního odporu. A na tratích 200 m a delších nabádá dýchat každý cyklus, u nejdelších i častěji — třeba dvojitými nádechy do obrátky a z ní — aby „potrubí“ přísunu kyslíku nikdy nevyschlo.

Jak to zasadit. Tohle je Hallovo trenérské stanovisko a jeho argumentace, ne uzavřený vědecký konsenzus. Řada trenérů si bilaterální dýchání drží z jiných důvodů — jako tréninkový nástroj pro symetrii a flexibilitu (ne nutně jako závodní vzor), pro nácvik dýchání na slabší stranu nebo pro orientaci v otevřené vodě. Řada bodů (hypoxický efekt na dlouhých tratích, výhoda nízkoprofilového nádechu) má oporu i ve výzkumu; jiné jsou spíš praktická zkušenost. Hall navíc nemluví proti umět dýchat na obě strany — argumentuje proti tomu dělat z bilaterálního vzoru závodní standard.